Mimikry mocných

Kniha MIMIKRY MOCNÝCH popisuje a paroduje vývoj společnosti v Česku od r.1989 doposud. Do děje knihy vstupují postavy z knihy KOMUNISTI PŘED PŘEVRATEM a autor satirickým pohledem popisuje v knize proměny charakteru jednotlivých postav, snažících se za každou cenu přizpůsobit změně režimu a snažících se urvat pro sebe co nejvíce z majetku, vybudovaného za socialismu do r.1989, přičemž absolutně přehlížejí svoje salta mortále, proto je v logu na titulní stránce chameleon, protože přesně vystihuje povahy a charaktery postav v knize a které jsou podobné tisícům dalších lidských chameleonů v Česku, kteří se po r.1989 najednou vyrojili jako sarančata v africké savaně a požírající vše, co jim přišlo pod ruku.

Výňatek z knihy MIMIKRY MOCNÝCH

Majáles a pád nepracující strany práce

Vždy, když se blíží výročí velkého převlékání bolševických papalášů v r. 1989, tak každý předpokládá, že zase bude
na Národní třídě nablito. Noviny, televize a různé weby budou plné antikomunistických slintů od převlečených
bolševiků a dnes už vlastně jejich kreténských svišťů, kteří byli v té době ve správnou dobu u těch správných
koryt jako ředitelé a náměstci národních podniků co by kariérističtí členové KSČ, kteréžto národní podniky, do
té doby prosperující, poté vykradli, vyplenili a vytunelovali. Já jsem takových bezpáteřních kariéristů kolem sebe
znal a ještě stále znám stovky, někteří už chcípli, někteří ještě kradou, i když už mají smrt na jazyku. To je
opravdu pozoruhodné, jak přestárlí převlečení bývalí bolševici jsou přesvědčeni, že i po smrti budou v hrobech
dále rozmnožovat svůj nakradený majetek.
Pro ty mladší přináším vzpomínky na tuto neslavnou historii českých dějin poněkud jiným pohledem než
antikomunistickými sračkami.
Celá anabáze neustálých půtek, bojů a bojůvek nastala 17. listopadu 1989. V hlavním městečku tohoto budoucího
státečku Praze se formuje skupina mladých lidí, kteří se chystají na večerní procházku Prahou s tím, že vycházku
ukončí na vršíčku zvaném Petřín, který je známý svým vlivem na city mladých lidí a někteří uvažovali, že zde ten
večer založí rodinu. Kromě náměstí sv. Václava je dalším důležitým místem Prahy Národní třída, na které se
nacházejí různé Tuzexy, a dokonce po ní jezdí tramvaje a je večerním korzem lidí všech národností, barvy pleti
a pohlaví.
Řekli si tedy mladí lidé, proč bychom se neprošli touto Národní třídou, aby lidé z tuzemska i ze zahraničí viděli
naše rozzářené tváře, zčervenalé dychtivým očekáváním večerního sexu v rozlehlém parku na Petříně. Ten večer ale
obyvatelé domů na Národní třídě netušili, že zažijí podívanou na velkolepé manévry, jaké Praha naposledy
zažila 21. srpna 1968, kdy do tohoto prostoru zcela omylem zabloudili na traktorech sovětští zemědělci, kteří
původně jeli rozorávat celiny do Kazachstánu, ale cestou nějak hloupě zabloudili a najednou se před nimi
objevila tabule s nápisem „Praha“.
Kdyby obyvatelé bytů v domech kolem Národní třídy dopředu znali běh událostí, které se toho večera na Národní
třídě odehrají, tak už v té době by zavedli po dohodě s OPBH tržní hospodářství a balkony ze svých bytů nad
Národní třídou by pronajali na tento večer zahraničním turistům za deregulované ceny.
Mladí lidé, z nichž některé studentky byly dokonce ještě panny, což je naprosto neuvěřitelné, vůbec netušili, že
v Praze je dislokován pluk mladých pohraničníků, který se v Praze na Pankráci cvičil v zásahu proti narušitelům
socialistického budování světlých zítřků, a jako sparingpartneři jim k tomu sloužili vězni pankrácké věznice,
a už vůbec nepředpokládali, že by se s nějakým plukem zakrátko při své procházce střetli tváří v tvář.
„U telefonu Husák, prosím?“ zvedl sluchátko první komunistický muž tehdejší ČSSR, který poměrně dobře uměl česky.
„Tady generál Lorenc, soudruhu prezidente, naše tajná služba zjistila, že se v Praze houfují ve velkém množství
studenti, ale bohužel se agentům nepodařilo zjistit, co mají ti šmejdi za lubem, snad prý chtějí uctít památku
nějakého studenta, zastřeleného za 2. světové války, nějakého Opletala. Neznáte ho náhodou? Ale já jim nevěřím,
určitě to je jenom krycí manévr a nakonec se z toho vyklube protest proti dočasně umístěným sovětským jednotkám,
bohužel nám neporadila ani kartářka Plivníková, které vyšlo, že mladé lidi přepadl reflex houfování jako
u bizonů a věštkyně ze skleněné koule Buližníková nám neřekla vůbec nic, protože se ji ta koule zakalila tak,
že z ní nic nedokázala přečíst, co mám soudruhu prezidente dělat?“
„Tak koukej, Lorenc, vím, že se v Praze cvičí ten pluk mladých pohraničníků proti nepovoleným demonstracím,
tak zavolej generálu Šošovičkovi, ať těm studentům trochu nařežou obuškama, ale tak, aby nedošlo k nějakému
těžkému zranění, nebo nedej bože k úmrtí, to víš, ti zahraniční zmetkové mají oči všude a my si právě teď
nemůžeme moc vyskakovat, když soudruh Gorbačov na nás zvysoka kašle a tvrdí, že všechno, co se tu semele, je
čistě naše věc!“ přikázal Husák nejvyššímu estébákovi a ten se okamžitě spojil s Šošovičkou.
„Tady Křepelka, tady Křepelka, jak mě slyšíte?“ vřískal Lorenc do vysílačky kubánské výroby. „Tady Bažant,
tady Bažant, slyším výtečně, nejste soudruhu Lorenci někde ve vedlejší budově?“ ozval se Šošovička, velitel pluku.
„Sakra Šošovička, nejmenovat, hlavně nejmenovat, pro vás jsem Křepelka, rozumíte, Křepelka. Poslouchejte,
směrem k Národní třídě se přesunuje průvod mladých lidí, prý jsou to studenti, ale kdo ví, co je to za sebranku,
tak je na Národní třídě trochu přetáhněte obušky po zadku, ale po prdeli, né po hlavě, rozuměl jste Šošovička?
Hergot chlape, jestli tam bude nějaký mrtvý, tak hned zítra vás pošlu k imperialistům a uvidíte, co ti s vámi
provedou, a kdyby proti tomu někdo začal protestovat, tak se odvoláme na zákon, že v rozvinutém socialismu
kromě 1. máje je v ostatní dny zakázáno sdružování více než pěti osob.“
„Provedu Křepelko. A jak dlouho je máme po té řiti řezat, soudruhu Lorenci?“ dotazoval se Šošovička.
„To nechám na vás Bažante, ale tak dvě tři hodiny by mohly stačit. Seřídíme si ještě středoevropský čas,
je 19:66:75 hod. Tak si zkontrolujte hodinky, konec.“
Když průvod vesele naladěných a skotačících mladých lidí dorazil na Národní třídu, zcela nečekaně na ně zaútočil
ze zálohy pluk mladých, nadějných příslušníků Pohraničí stráže v nově vyfasovaných bílých přilbách, který byl do
Prahy dislokován pro cvičení v rámci Varšavské smlouvy proti vnitřnímu nepříteli. Nikdo ale těmto mladým
uniformovaným bojechtivým mladíkům nevysvětlil, jak vlastně ten vnitřní nepřítel vypadá (někteří mladí
příslušníci si pod pojmem vnitřní nepřítel představovali zelené mužíčky, kteří byli na zeměkouli dopraveni
vesmírnými plavidly a z nějakého neznámého důvodu si pro přistání vybrali zrovna Polabskou nížinu a středočeský
kraj včetně Prahy), a proto, když k jejich pozicím před řekou Vltavou dorazilo čelo průvodu plného veselí, tak
se v jejich tvářích objevilo překvapení a hlavně rozčarování, že vnitřní nepřítel je ještě v pubertě, a tak se
zmocnila celého pluku Pohraniční stráže touha po boji. Navíc, když před sebou viděli mladé lidi s holýma rukama
a někteří byli dokonce ještě děti, protože s vězni to tak lehké nebylo, a většina mladých, nadšených obránců
socialistické vlasti od nich při simulovaném střetu utržila pořádné rány pěstí do nosu a vojenský zubař nestíhal
ošetřovat zraněné.
Především je rozzuřily zamilované pohledy studentských párů, které se těšily na večerní sex na Petříně,
a nadržení pohraničníci, kteří byli sice uklidňování proti sexuálním pudům bromem v čaji, se přece jenom
neubránili mravenčení ve varlatech, a tudíž bylo jen otázkou času a nějaké provokace, aby se na tyto sexem
nabuzené mladé lidi vrhli.
A tak když jeden z kadetů, kteří měli na nedalekém hřišti hodinu tělocviku, zařval ve sportovním nadšení při
zápase v odbíjené „na smeč“, tak celý pluk to pochopil jako rozkaz „na zteč“ a horda zcela dezorientovaných
mladých pohraničníků s ostře nabitými obušky vyrazila proti průvodu.
Když ale bojechtiví mladí pohraničníci v krásných nových bílých přilbách a se štíty z plexiskla proti létajícím
komárům obklíčili zcela mírumilovný průvod a chystali se vnitřního nepřítele decimovat, byli zaskočeni jeho
neobvyklou reakcí, na kterou při střetech s vězni nebyli zvyklí.
Všichni mladí lidé v průvodu si klekli na dlažbu a začali zapalovat svíčky, někteří se začali modlit a již zde
byly vidět nesmělé začátky strany Lidové. Pohraničníci se zprvu domnívali, že se jedná o nějaké svaté procesí
a účastníci rozsvěcují svíčky na uctění památky mrtvých, ale zmátla je skutečnost, že v čele průvodu nešel farář
a rovněž nikdo nenesl kříž. A jelikož neměli informace, jakým způsobem mají zakročit proti církvi, tak se začali
nenápadně stahovat.
Generál Šošovička, který měl pluk na starosti, si chvíli při pohledu na průvod ještě dětí mnul zamyšleně bradu,
co s tím provést, ale když uslyšel ve vysílačce rozkaz UV KSČ, „zahájit boj“, který byl zašifrován větou Hněte
kostrou, tak začal okamžitě jednat.
Nikdo ze studentů netušil, že v průvodu mladých civilistů je provokatér Komunistické strany práce, svobodník
Šimčák, který je miniaturní vysílačkou o velikosti plnicího pera napojen na velitele Šošovičku, který mu vyslal
rozkaz: „Kurva, švihni sebou na zem a dělej mrtvého, tím budeme mít záminku k zásahu, ale ne, abys udělal díru
do asfaltu!“
Načež Šimčák, který v průvodu pochodoval v převlečení za studenta Pivoňku, sebou praštil na dlažbu a ještě než
ze sebe začal dělat mrtvého, tak zařval z plna hrdla: „Zabili mě.“ To samozřejmě zcela změnilo situaci na
bojišti a pluk pohraničníků se vřítil mezi mladé civilisty a začali je ostře nabitými obušky mlátit hlava
nehlava. Nebozí mladí civilisté, kteří absolutně nic netušíc, nečekali takový zákeřný útok, vztahovali
k rozzuřeným pohraničníkům holé ruce a nabízeli jim cigarety, salám a v některých rukou se dokonce objevily
láhve s jablečným vínem, které bylo určeno na závěrečnou party na Petříně, domnívaje se, že rozkvetlá korupce
v komunistickém systému vše vyřeší.
Bohužel, nemohli vědět, že velící generál, Vincek Šošovička vydal nekompromisní rozkaz – žádné potraviny od
nepřítele nebrat, můžou být otrávené. A i když pohraničníkům se na cigarety, salám a víno sbíhaly sliny
(dokonce se v jednom místě, kde nějaký zahraniční student z Arabských emirátů nabízel láhev nefalšované skotské
whisky, utvořil takových chumel pohraničníků, že se málem sami ušlapali) a přitom věděli, že je nemohou přijmout,
tak je to ještě více rozzuřilo a nakonec na dlažbě zůstalo ležet několik desítek potlučených mladých civilistů
a další byli odvlečeni do generálního štábu velících důstojníků k výslechu, případně mučení.
„Co jste dělali na Národní třídě?“ vyzvídal Šošovička na zajatcích a výhrůžně si vyhrnoval rukávy jako gestapák.
„Šli jsme se projít, venku bylo pěkně, tak jsme se domluvili, že uctíme památku zastřeleného studenta Jana
Opletala a potom se projdeme na Petřín a budeme pozorovat osvětlenou Prahu a přitom budeme zpívat budovatelské
písně,“ unisono tvrdili zajatci, a Šošovičku začal chytat amok.
„Nekecejte, že jste se šli jenom tak projít, určitě jste chystali státní převrat, a to vám neprojde jen tak!“
vyhrožoval Šošovička a pokračoval, „já to znám, soudruh Gottwald se šel v únoru jenom tak lážo plážo projít na
Hrad a byl z toho Vítězný únor. To sice byla konstruktivní procházka a navíc v únoru, ale teď v listopadu
o takové procházky naše strana nestojí, vy šmejdi. A vůbec, jak to, že vám to rodiče dovolili? Budeme si je
muset předvolat a trochu je poučit o jejich rodičovských povinnostech,“ rozčiloval se Šošovička.
„No my jsme se chtěli původně projít v srpnu, to je léto a na Petříně by se krásně milovalo, ale Veřejná
bezpečnost nám to zakázala, protože bychom prý tu procházku mohli zneužít na protest proti bratrské návštěvě
sovětských rudoarmějců a v říjnu se zase vymlouvali na VŘSR, tak jsme nakonec vybrali listopad, to se v Česku
více než 300 let nic neslaví,“ bránili se studenti.
„Jak to, že se nic neslaví? A to nevíte, že Velká říjnová revoluce v Sovětském svazu pro zmatení nepřítele byla
vlastně v listopadu?“ vybuchl naštvaně Šošovička.
Na druhý den se o nepovedeném cvičení pohraničníků v Praze prostřednictvím štvavé rozhlasové stanice Svobodná
Evropa dozvěděl celý zděšený národ a politbyro Komunistické strany práce bylo dost vyděšeno, jak se bude situace
dále vyvíjet. To už počasí v důsledku ochlazené okluzní fronty nad Azorskými ostrovy, které bylo jedno, co se
děje v Česku, začalo ukazovat svoji nevlídnou tvář a začal poletovat sníh. Přesto se našli lidé, kteří měli
doma zásoby zimního oblečení, především to byli komedianti, a tito se rozhodli s nasazením ztráty zimního
oblečení vyjít do pošmourných ulic a před televizními kamerami tak demonstrovat svůj nesouhlas s nepovedenými
manévry pohraničníků a žádali potrestání násilníků.
„To vám nevadí, že tady venku mrznete, zatímco byste v divadelních klubech, pěkně v teple mohli rozebírat děj
Anny proletářky?“ divil se mladý reportér z Rudého práva.
„My jsme dobře oblečeni a na zahřátí máme ohnivou vodu a z náměstí neodejdeme, dokud nebude vyšetřen incident
na Národní třídě, i kdyby jsme tu měli zapadnout sněhem a postavit si iglú a Anna proletářka momentálně podniká
v Perlové ulici,“ svorně tvrdili herci s herečkami televizním reportérům, kteří byli náramně udiveni, že proti
těmto rebelům ještě nezasáhly divadelní komunistické buňky a někteří ctižádostiví televizní reportéři, kteří
nám v současné době z televizní obrazovky nastiňují světlé kapitalistické zítřky, ve kterých nás nečeká žádná
krize, a to ani ekonomická, ani politická, ba dokonce ani sexuální, neustále vstupovali do záběrů z protestů
a vždy nezapomněli připomenout, že oni s těmito protesty nesouhlasí, a když o tom před protesty mluvili
s bolševickým ředitelem obou televizních kanálů a stok, soudruhem Zelenkou, tak soudruh Zelenka si je jistý,
že tam dlouho podupávat nebudou.
„To jsou rozmazlení frackové, uvidíte, jak budou zítra pelášit do divadelních klubů, už jsem jednal
s Pragokoncertem, aby pro ně vyjednali co nejvíce vystoupení v NSR. Uvidíte, jak se nachytají na marky,
jak myš na špek!“ předpovídal soudruh Zelenka, ale tentokrát se opravdu zmýlil.
Oba dva televizní kanály zprvu nevěděly, jak se ke vzniklé situaci postavit, nikdo v televizi neměl jasné
příkazy, zda vysílání z demonstrací ukončit, anebo naopak se jim věnovat co nejvíce. Generální ředitel
Československé televize soudruh Zelenka rovněž celých 24 hodin seděl u telefonu a čekal na příkazy, ale
vypadalo to na naprostý chaos v nejvyšších komunistických špičkách, protože ani Husák si nedovolil zavolat
do Moskvy, jak bývalo zvykem, a přeptat se soudruha Gorbačova na zdraví a na rozkazy.
„Kdybych o tom mohl rozhodovat, tak bych vyhlásil výjimečný stav, tak jak to v Polsku udělal Jaruzelski.
By koukali, herci by pak za trest dva roky mohli hrát jenom loutkové divadlo a zpěváci by si zavýskali akorát
při dožínkách,“ rozčiloval se vedoucí televizních bolševiků soudruh Zelenka.
A tak se ve všeobecném zmatku zanedlouho přidali ke komediantům i dělníci, dokonce i rolníci, kteří měli
v tomto období klid od polních prací (dodnes ústav pro komunistické vykopávky nezjistil, jak by to bylo
s rolníky, kdyby protesty byly v době žní), a pracující inteligence, začaly dobře organizované protesty
a pracující v národních podnicích a na náměstích začali vykřikovat „Nejsme malé děti“ a „Nejsme jako oni“.
To ještě netušili, že za několik let budou někteří ještě horší než ONI.
Ústřední výbor a celé politbyro vedoucí Komunistické strany práce začalo neorganizovaně pobíhat sem tam
(tehdy se ještě nedalo přeběhnout například z ČSSD do ODS, protože existovala jenom KSČ) a nevěděli, kam se
vrtnout. Bylo založeno OF (Občanské fórum), a toto zanedlouho ovládlo politickou situaci v Česku.
Vlna protestů byla navíc umocněna generální, hodinovou stávkou, která byla vyhlášena jekotem sirén
(tam, kde zrovna měli sirény v poruše, mlátili určení dělníci do kolejnic svými ocelovými ptáky), kterou
přivítali hlavně nemakačenkové, kteří v rozvinuté tržní kapitalistické společnosti nyní představují takzvané
socky, a někteří dokonce vstoupili do strany Svobodní bezdomovci za lepší zítřky.
Poté po celém Česku se lidé začali shromažďovat na náměstích, v parcích, v letních kinech a ve výrobních halách
národních podniků a na každém takovém srazu lidé cinkali klíči. Ovšem docházelo i k tragédiím, kdy domovní
lupiči se vetřeli do davu v převlečení za organizátory srazů a některým nepozorným lidem, příliš zabraným
do dějinných událostí, ukradli celý svazek klíčů a ti, když přišli domů po krásně prožitém dni na srazu, našli
byt zcela vybílený a po lupičích zůstaly u bytu pouze vchodové dveře a na papíře vzkaz „klíče jsou pod rohožkou“.
Nikdo dodnes přesně nedokáže vysvětlit, odkud se tento lidový zvyk – cinkání klíči – vzal. Některé regiony
jako Valašsko, Lašsko, Prajsko anebo Chodsko se dodnes přou o autorství tohoto lidového zvyku a je pravděpodobné,
že tímto zvykem lidé představitelům lidové moci chtěli naznačit, že doma za zavřenými dveřmi si mohli vykládat
politické vtipy, ale netušili, že i doma za zavřenými dveřmi byli odposloucháváni tajnou policií StB. Anebo
chtěli soudruhy z KSČ provokovat, jako by říkali, my vám stejně utečeme a doma se zamkneme, podívejte se, máme
sebou klíče.
V jednom národním podniku v Praze, vedoucí tajemník Komunistické strany práce, který později na dovolené ve
vězení byl donucen pracovat, ale kupodivu se jako skladník osvědčil, a proto po propuštění založil firmu
Sklady a Překlady s.r.o., tak tento tajemník z kabiny pojízdného jeřábu ve výrobní hale hřímal na zúčastněné
dělníky (rolníci se bohužel nedostali přes vrátnici, aby dělníkům pomohli): „Nikde na světě, dokonce ani
v Antarktidě, nedělají revoluci malé děti.“ Načež dav zúčastněných dělníků unisono začal křičet: „Nejsme malé
děti, pro děti pod patnáct let je práce zakázána.“ A chtěli zase cinkat klíči, ale s hrůzou si uvědomili, že
klíče mají všichni ve skříňkách v šatně, a tak někteří alespoň udeřili malíkovou hranou o plechový kryt stroje.
Tato reakce dělníků tak vylekala vedoucího tajemníka, že zavadil o nějaké tlačítko a jeřáb se dal do pohybu.
„Sakra, to se rozjelo, co mám dělat?“ začal ječet vedoucí tajemník.
„Soudruhu, zmáčkněte to červené tlačítko,“ snažil se mu pomoci jeho zástupce.
„Do prdele, zase to jede na druhou stranu, sakra, jak to mám zastavit?“ mlátil vyděšený vedoucí tajemník pěstí
na všechna tlačítka v dosahu jeho ruky.
Dav se mezitím rozešel pracovat a vedoucí tajemník se svým zástupcem jezdili s jeřábem od jedné stěny haly ke
druhé, několikrát zvedli náklad ke stropu a několikrát ho zase spustili a zdálo se, že budou jezdit s jeřábem
sem a tam až do konce směny.
„Hele, Pepo, zastav ty dva blbce v tom jeřábu!“ přikázal mistr dělníkovi obsluhujícímu jeřáb.
Když vedoucího tajemníka se zástupcem sundali konečně přivolaní hasiči na pevnou zem, byl cítit kolem vedoucího
tajemníka nepříjemný smrad, načež tento začal prchat k východu, hroze pěstí na dělníky vykřikoval: „To si někdo
odskáče.“
Zatímco probíhaly srazy, manifestace, sezení a nakonec všichni vždycky po těchto seancích odešli diskutovat
o vývoji v Česku do hospod, příslušníci StB a jejich přisluhovači, což byli lidé, kteří nasliněným prstem ucítili
změnu závanu větru a správně předpokládali, že když budou v tuto pohnutou dobu na správné straně, v budoucnu
se dostanou k těm největším korytům, ze kterých nejenže budou moci žrát s plnou hubou, ale dokonce u toho
budou moci i mlaskat. To se ukázalo jako velmi dobrý předpoklad a tito paraziti v následných letech dokázali,
jak chutná moc.
Bohužel, dva roky se Občanské fórum dohadovalo o budoucnosti Česka, až toho využil jeden prognostik, který tajně
založil jednu z velkých stran, která se pojmenovala Občanská demokratická strana (dále jen ODS), která pak
v předčasných volbách drtivě zvítězila.
Tento muž se jmenoval Václav Pružinský a nebývalou měrou ovlivnil v dalších letech vývoj v Česku. ODS se pak
prohlásila kapitalistickou stranou, i když u jejího zrodu paradoxně stáli bývalí čelní představitelé Komunistické
strany práce, protože to byli a jsou lidé sice bez jakéhokoliv charakteru, ale se správným čichem, kde mají být,
když se bude krást, a v tomto ohledu mají čich 100krát citlivější, než medvědi na mršinu nebo psi na kokain.
Ale to už je další kapitola dějin.

Blog nezávislého srandisty, čilého emeritního důchodce Václava Vrány. Jenom zde naleznete komenty bez cenzury v celém Česku ve formě satiry a humoru. Sdílejte s vašimi přáteli. Fandím SPD,