Kulíšek odchází do důchodu

V příloze vám zasílám k nahlédnutí slova, která používám při psaní a jejich překlad skutečného významu.

 
Pokud se někdo z vás ocitne na podobném místě, upozorňuji vás, nikdy se tak blbě neptejte a raději pomozte.

Práce vhodná pro tréning profesionálních cyklistů.

V příloze vám předkládám článek o dalším zmetkovi, Kulíškovi, věrnému parťákovi šmejda Prdivína, o kterém jsem publikoval články minule. Jedná se v podstatě o figurky Pata a Mata v oblasti pokřivených charakterů a vězte, že s podobnými zmetky se můžete potkat na kterémkoliv místě Česka a je jich poměrně v populaci hodně. Sám jsem na rozpacích, jak jejich postavy specifikovat, jestli se jedná u nich o vrozenou „švejkovskou“ blbost, ale zarážející je ta skutečnost, že tito lidé podobného typu v jakémkoliv systému zastávají poměrně vysoké pracovní posty a i když všichni ví, o jaké lidské úchyláky se jedná, tak všichni je trpí, ať už z nějaké obavy jejich všehoschopnosti a vyčuranosti, ačkoliv jsem mnohokrát přemýšlel, jestli si tito magoři svoji blbost vůbec uvědomují a nebo ji tak mistrně hrají. Každopád mít je někde v kolektivu je opravdu nepříjemná záležitost a když jim dáte najevo, že s nimi pohrdáte, jim je to jedno, oni jsou vyloženě splachovací a neustále je budete mít za zadkem a budou vám neustále znepříjemňovat život a vězte, že nemáte naději nad nimi zvítězit.Ze současných vládních šmejdů bych k Prdivínovi a Kulíškovi přirovnal Kalouska, Drábka a Nečase.
– 
Rovněž ve firmě Stavby a Montáže na klíč a.s. čas neúprosně přeskakoval z jednoho roku do druhého a zaměstnanci nestačili strojit a znovu odstrojovat vánoční stromečky a Prdivín a Kulíšek se najednou začali divit, že je čas odejít do důchodu. Na závod, kde pracoval Prdivín jako vedoucí byl přijat mladý, perspektivní inženýr Mléčný, který měl nahradit Prdivína ve funkci vedoucího závodu, ovšem to by nebyl Prdivín, aby uznal svůj věk a bez pobízení by odešel do důchodu.

„Já si neumím představit, že by vedl závod někdo jiný než já, už jsem mluvil s ředitelem a upozornil jsem ho na nezkušenost inženýra Mléčného a dále jsem vypozoroval jeho sklon k alkoholu a předpokládám, že ještě minimálně deset let bych měl závod řídit, než Mléčný nabere praktické zkušenosti, potom by se snad dalo mluvit o mém vystřídání v pozici vedoucího závodu,“ vykládal Prdivín na ředitelství technikům.
„A jinak jak jste na tom se zdravím, myslíte, že ještě za deset let, to už budete mít přes sedmdesát roků budete stále zdravý, co když vás klepne a nebo dostanete AIDS, co potom , já být vámi, tak kdybych měl roky k odchodu do důchodu, tak by po mě zbyla jenom ohnivá čára a už by mě tu nikdo neviděl “ zeptal se Prdivína technik Ing. Konečník.
„A co bude s představenstvem, momentálně mě nikdo nenapadá, kdo by mě nahradil ve funkci předsedy představenstva, Kulíšek už má sklerózu a ti mladí ještě nepochopili systém tržního hospodářství, nevím, nevím, co by se stalo, kdybych ze dne na den skončil, teď není zrovna doba na to, aby se podniky loučily s ostřílenými a zkušenými vedoucími pracovníky jako jsem já a posílaly je do důchodu“ kroutil hlavou nad svou nenahraditelností bývalý komunista Prdivín.
„Ale nic není neřešitelné, každý jsme nahraditelným, jak já, tak i ty Prdivíne, jenom nedělej, že se podnik bez tebe položí, takových jako ty bylo a všude to funguje i bez nich, běž se podívat do léčebny dlouhodobě nemocných, jak tam teď živoří ti, co si mysleli, že když odejdou do důchodu, tak se přestane otáčet zeměkoule, na jejich místo přišli jiní a ejhle, ono to jde, nemyslíš Prdivíne, že se přeceňuješ,“ poučil Prdivína Ing. Krčník.
„Pracující mě dennodenně ujišťují, že jsem nepostradatelný a mají strach, co s nimi bude, kdybych odešel do důchodu, že se asi těžko najde někdo, kdo bude mít moje lidské a odborné kvality, dokonce mně někteří říkají, že jestli odejdu do důchodu, tak že na mne nepřispějí ani korunou, tak mne mají rádi,“ kasal se Prdivín.
„Kdoví, jak to mysleli a kolik těch lidí ti do dennodenně říká?“ zeptal se Konečník
„No jsou tam dva pracovníci, kteří mě to dávají najevo každý den, každou hodinu, vždy když kolem nich přejdu, tak mně říkají, soudruhu, vlastně dnes už pane Prdivíne, co nám to chcete udělat, kašlete na důchod, aspoň vás dříve klepne a nebudete se v důchodě trápit a my budeme mít konečně klid na práci,“ odpověděl hrdě Prdivín, „no já už musím za ředitelem, musím mu sdělit, jak jsem se postaral o restrukturalizaci závodu, no vidíte, ještě že nejsem v důchodě, neumím si představit, že by někdo dokázal restrukturalizovat závod tak jako já,“ dodal Prdivín a vyběhl vstříc řediteli.
„To je ale vůl, před třemi roky každý den vykřikoval, že odejde do předčasného důchodu a když ho nikdo nepřemlouval a neplácal ho po ramenou, tak ztichl, teď už může jít do normálního důchodu a mele jak kolovrátek, co bude, až tu nebudu a pořád dokola, lidé už z něho mají srandu, kdyby tam neměl Mléčného a další mistry, tak by se z toho podělal, ti za něho všechno udělají a on je každý den půl dne na ředitelství, kde žvaní a kecá o tom, jak je nepostradatelný a zdržuje všechny od práce, všimni si, když někde vleze, tak tam žvaní hodinu, někdy i dvě, pětkrát zopakuje jedno a to samé a než proleze všechny úseky, tak má pracovní den za sebou, má to dobře vymyšlené, nejhorší na tom je, že mu to tady někteří žerou a nebo se ho z nějakého neznámého důvodu bojí nebo co,“ pronesl Krčník.
„Nazdar řediteli,“ pozdravil Prdivín při vstupu do kanceláře na ředitelském Olympu nejvyššího, „tak jsem ve středu a čtvrtek byl u lékaře na vyšetření a když jsem v pátek přišel do práce, tak jsem zjistil, že Mléčnýšpatně zorganizoval venkovní úpravy terénu před blokem 896, dokonce když se mnou mluvil, tak jsem z něho cítil alkohol a neurgoval dodávku bloků Ytong na blok 654, já ti nevím, co bude, kdybych musel najednou odejít, lékaři mne varovali, že z přepracovanosti se mně dělá kýla, asi budu muset jít na operaci, no to bude vypadat, když tam nebudu, možná se s lékaři domluvím a oni by přijeli na závod a kýlu by mně odoperovali v kanceláři a já bych přitom organizoval chod závodu,“ vychrlil na ředitele Prdivín.
„Ale na bloku 654 se začne s hrubou stavbou až za tři týdny, tak bloky nespěchají, hlavně se postarej o omítky na bloku 785, tam to hoří a tak jak u lékaře, jásal jsi, když jsi musel cálovat poplatky,“ podotkl ředitel.
„Reforma je nevyhnutelná, už v roce 1992 jsme s bratrem tvrdili, že se musí vyrovnávat rozpočtový schodek a tržní hospodářství se bez takových opatření neobejde, ještě že byl zase zvolen presidentem pan Klaun, měli jsme s bratrem obavu, že bude zvolen ten socan Švejnoha, co ten může o neviditelné ruce trhu vědět, když žil v Americe, už to, že vůbec kandidoval, byla od něho drzost, no ještě že to tak dopadlo, ale když jsme viděli, že se dobrovolně přidal na naši stranu Svítilna z ČSSD, tak jsme s bratrem věděli, že pan Klaun vyhraje,“ začal žvanit Prdivín a ředitel pochopil, že další dvě hodiny jeho času jsou nenávratně ztraceny, „ti mladí co přicházejí ze škol, sice umí pracovat na počítačích (jedním z handicapů Prdivína bylo, že nerozuměl počítači a práce s počítačovými programy byla pro něho nejen Španělskou, ale i celoevropskou vesnicí a proto, když podnik zakoupil nový ekonomický počitačový program a bylo nutno, aby vedoucí uměli pracovat s počítačem, Prdivín chodil po ředitelství a vykřikoval, že tužka a papír jsou nenahraditelné a počítače jenom zdržují od práce a že od zeleného stolu to všechno vypadá jinak, než v praxi a každý kdo uměl na počítači a jakýmkoliv způsobem vyžadoval od Prdivína podklady, byl jeho úhlavní nepřítel )a dokonce někteří umí i anglicky, ale když mají podat praktické zkušenosti, tak na nás, staré,praktické mazáky prostě nemají, vidím to na Ing. Mléčném, ten sedí skoro celý den u počítače a já abych organizoval výrobu (jaksi Prdivín pominul ten fakt, že kdyby neměl Mléčného, který všechny podklady do programu vkládal, tak by závod pracoval ve věci vyhodnocování ještě v době kamenné ) takový Kulíšek viděl počítače z rychlíku a taky funguje a to nemusí řídit výrobu,“ vykládal Prdivín řediteli, (Kulíšek se sice na rozdíl od Prdivína alespoň snažil se do práce s počitačem vžít, ale bylo to nad jeho síly a tak když náhodou někdo chtěl po Kulíškovi, aby něco zadal do počítače, tak informatikovi podniku vstávaly vlasy hrůzou, protože se Kulíškovi podařilo asi třikrát smazat nezálohované data , která lidem trvalo týden, než je do počítače zadali .)
Kulíška ovšem zdravotní problémy donutily, že nemohl na ředitelství vykřikovat, že bude pracovat do sto let, jelikož si svoji obezitou přivodil problémy s kyčelními klouby a začal mít neřešitelné problémy s chůzí, proto absolvoval operaci endoprotézy tři roky před odchodem do důchodu, což představovalo téměř rok pracovní neschopnosti a vlastně měl nárok na invalidní důchod a když zjistil, že to jde i bez něho, tak to málem nepřežil, ale přesto, místo toho, aby požádal o invalidní důchod, tak nastoupil do práce, kde každých 14 dní vykřikoval po chodbách a v kancelářích, že se na to může ze dne na den vykašlat a každých 14 dní to vypadalo, že Kulíšek za měsíc skončí, ale takto oblboval ještě celé tři roky, než ho konečně nikdo nepřemlouval, že je nenahraditelný a bylo mu dáno najevo, že jeho čas nastal, což samozřejmě Kulíšek těžce nesl a ředitele za jeho zády pomlouval, že oboru vůbec nerozumí a on je ve firmě čtyřicet let a kde se na něho hrabe nějaký architekt, ale pokud ředitel přišel do jeho kanceláře, tak Kulíšek o berlích poskakoval kolem něho a úlisně vykřikoval,“ ano pane řediteli, jasně pane řediteli, spolehněte se pane řediteli, zajistím pane řediteli ,“ sotva za ředitelem zaklaply dveře, tak Kulíšek okamžitě obrátil, “ co mně tady bude poučovat, mě, který má všechno v malíčku, ten mladý management si to představuje, jak Hurvínek válku, no však oni poznají, až odejdu do důchodu, co ve mně měli.“
A tak Kulíšek pobíhal o berlích rychlostí dva metry za hodinu, půl dne telefony vyřizoval drby, kde, kdo, s kým, proč a nač, když k němu někdo mimo firmy zavítal na návštěvu, tak Kulíšek zvláštním stylem vyptávání, což ani dotyčný nepostřehl, že se jedná o jistou formu výslechu, vyzvěděl všechno, co mohl dotyčný ze svého okolí o svých známých vybreptat, Kulíšek si informace uložil do své sloní paměti, aby v případě potřeby mohl použít kompromitující materiál proti potencionálnímu nebezpečí, které by jeho osobě hrozilo od kompromitované osoby (Kulíšek byl prostě typ chameleona, který se na člověka usmíval a zepředu ho objímal a zezadu mu přitom tlačil nůž mezi žebra a je silně pravděpodobné, že ve vedlejší pracovní činnosti pracoval jako poradce pro ODS, kteří přesně stejným stylem postupovali ve svém politickém řádění ) a s každou návštěvou dokázal o drbech žvanit i tři hodiny.
O politice se vyjadřoval opatrně, vždy podle osoby se kterou diskutoval, protože v okolí ho každý znal a všichni věděli, co je to za šmejda, ale pokud hovořil s člověkem, který neznal jeho místní minulost, tak se v debatě přidal na tu stranu, kterou dotyčný preferoval, což Kulíšek mazaně nenápadnými dotazy zjistil, čili když se jednalo o levicově orientovanou osobu, tak Kulíšek ihned prohlašoval, že sice bere na vědomí situaci, která nastala po sranda převratu v roce 1989, ale vnitřně je stále přesvědčen o správnosti socialismu s lidskou tváří, pokud vyčuchal, že se jedná o novodobého fanatického kapitalistu a navíc ještě člena ODS, tak ihned začal vykřikovat, že konečně se na staré roky dočkal demokracie a že jeho synovi bylo umožněno podnikání a proto v osobě pana Klauna vidí záruku prosperity Česka, ba dokonce celé Evropy, (ten kdo ho znal si jen v duchu řekl sám pro sebe, ty hajzle vypatlaný, před rokem 1989 jsi se cpal do všech komunistických funkcí a teď na to pliveš ) a pokud zjistil, že člověk je nestranný bez politického zájmu, tak okamžitě spustil, že celý život na politiku kašlal a ani nyní ho politika nezajímá.
„Ten Prdivín tady bude otravovat, dokud ho z podniku nevynesou nohama napřed, on si myslí, jak je nepostradatelný, blbec jeden, přitom o nás nikdo nestojí a všichni jenom čekají, až vypadneme, já nevím, jestli je ten Prdivín tak tupý a nebo se jen dělá?“ vykládal Kulíšek svým spolupracovníkům, kteří sice přikyvovali, ale mysleli si svoje.
A tak nastal den, kdy se tedy Kulíšek nastrojil jako ženich a dorazil do kanceláře ředitele, kde mu všichni úlisně popřáli v důchodě hodně zdraví a vyzdvihli jeho zásluhy na rozvoji firmy.
„Tak co budeš v důchodě dělat?“ zeptal se ředitel.
„Ale kluk podniká, tak budu jezdit po odběratelích a vymáhat dluhy, které u nich syn má,“ prozradil Kulíšek.
„A jak je budeš vymáhat, se samopalem a nebo budeš ve spojení s mafií, dnes jsou bývalí komunisté tvrdí kapitalisté a nic je nerozhází, dnes se nikdo s nikým nemazlí v rukavičkách, no, budeš to mít těžké, hlavně si dávej pozor, aby ti nějaký hajzl nepodrazil berli, protože na zemi už by jsi byl bezmocný a někteří by se na tebe i klidně vymočili,“ poučil ho o nástrahách kapitalismu Ing. Krčník.
„A co funkce, teď se můžeš věnovat dobročinným organizacím (Kulíšek totiž za komunismu byl ve svém bydlišti předsedou národního výboru, předsedou mysliveckého sdružení, předsedou svazu vesnických mužů, předsedou hasičského sboru, předsedou uliční organizace SČSP, prostě předsedoval, až se z něho kouřilo) a můžeš dělat pokladníka,“ usmál se Ing. Konečník.
„Ne, na funkce už nebudu mít čas a navíc, teď už tuto činnost pro svoji kariéru nepotřebuji, ať si to dělají jiní, jenom nechápu, teď když to už nemá smysl, že se tomu vůbec někdo věnuje,“ podivoval se nad takovou naivitou lidí Kulíšek, jelikož byl jenom vyučený a za komunismu mu horlivost v těchto funkcích pomohla k tomu, že se dostal až na vedoucí funkce v podniku.
„No jo, to víš, jsou i lidé, kteří lidské osudy povyšují nad své osobní nároky v životě, kdyby jich nebylo, tak se v hamounství navzájem vystřílíme a navíc, všichni krást nemůžeme, to by jsme si majetky vykrádali sobě navzájem,“ podotkl Krčník.
„Jirko, já kdybych mohl, tak jdu do důchodu s tebou, ale firma mě pořád potřebuje, zatím to se zdravím ještě jde, ale už o tom uvažuji, že žezlo předám mladším, jenom kdyby na toho Mléčného bylo takové spolehnutí jak na mě,“ házel na Kulíška slovní perly Prdivín.
Ty tak uvažuješ o důchodu šmejde, ty si myslíš, že tě budou všichni prosit na kolenou, však to poznáš, každý se na tebe vykašle, myslel si v duchu Kulíšek, ale nahlas prohodil, „no jo, ty to máš za půl roku, snad se do té doby Mléčný zapracuje tak, aby tě mohl snad i nahradit,“ úlisně se usmíval Kulíšek.
Když posezení s Kulíškem na počest jeho odchodu do důchodu skončilo a odešel i Prdivín a Kulíšek zmizel v důchodovém propadlišti, tak Krčník prohodil, „zase o jednoho hajzla méně, doufejme, že Prdivín půjde ke všem čertům taky.“
A tak Kulíšek jezdil po firmách a podnikajících komunistech a urgoval a vymáhal pohledávky.
„Dobrý den pánové,“ s falešným úsměvem a s berlemi pod paží vešel vždy Kulíšek tam, kde přijel vymáhat dluhy a působil dojmem člověka, který je již nad hrobem a každý by ho měl politovat a dát mu z osobního konta korunu, „tak jak se vede, co podnikání, vynáší, já jsem Kulíšek a pracuji pro syna, údajně mu už půl roku dlužíte půl milionu, tak jsem se přijel dohodnout, jak vidíte, nejsem nebezpečný a přemůže mě i dobře cvičený jezevčík, ale já jsem se nepřijel prát, jenom chci synovi přivézt dobré zprávy, že váš dluh bude v nejbližší době uhrazen, tak jak to vidíte pánové, dohodneme se?“ mazal med kolem huby dlužníkům starý Kulíšek.
Je zajímavé, že opravdu působil tak politovánihodným dojmem, že se nestalo, že by mu ihned po tomto proslovu někde dali přes hubu a ani mu nepodrazili berli, protože tito bývalí komunisté a nyní zuřiví kapitalisté byli zvyklí, že vymáhat dluhy přijeli speciálně trénovaní boxeři a nebo vyhlášení rváči, kterým se pro zastrašení na pohled u pasu houpaly boxery, elektrické paralyzéry a jiné donucovací prostředky a nejednou jim vpadne do kanceláře vymahač, do kterého by stačilo dloubnout prstem a okamžitě by se skácel na zem a nedej bože, by si rozbil hlavu a nebo by utrpěl smrtelný úraz rozražením lebky o roh stolu. Proto byli tímto zjevem tak konsternováni, že po proslovu usmívajícího se Kulíška se téměř s prosíkem omlouvali, že se to stalo nedopatřením a dokonce s Kulíškem podepsali slib vrácení dluhu do týdne, maximálně do 14 dnů, načež Kulíšek ihned s úsměvem podotkl, že by bylo škoda, kdyby se po uzavření této dohody s tak sympatickými lidmi musel sejít u soudu, někde ještě Kulíška pozvali na žranici na jejich náklady a srdečně se Kulíškem rozloučili a opravdu většinou své dluhy ve slíbené době zaplatili.
Stala se i taková rarita, že se u jednoho dlužníka sešel Kulíšek se dvěma vymahači dluhů ve stylu New Yorské mafie, kteří měli vyboulené sako na levé straně, což svědčilo o jejich střelném arzenálu, byli ve věku Kulíškova syna,vyzývavě si v ruku hráli s boxerem a tvářili se jako neohrožení bojovníci za samostatnost Moravy.
„Tak co kluci, kdy vás naposledy přebalovali, mám syna ve vašem věku a ten by nikdy nepřišel vymáhat dluhy jako nějaký podřadný pistolník, kdepak hoši, divoký západ tu byl v devadesátých létech, teď už se jedná pouze v bílých rukavičkách a případně v obleku s bílou košilí a motýlkem pod krkem, vy dva vypadáte jako burani, kteří dostali den pracovního volna, jelikož telata, které ošetřujete právě odvezli na jatka,“ vysmíval se jim Kulíšek a oba pistolníci nevěděli, na čem jsou.
„Tak koukej ty pitomý dědku, moc se do nás nemontuj, nebo ti trochu déle podržíme hlavu v umyvadle, naplněném vodou a malinko ti rozkopeme klouby, vidíme, že bez berlí si už ani nešvihneš a u soudu by se nám dokonce omluvili, že jsme s tebou jednali v rukavičkách,“ začali vyhrožovat pistolníci.
„No nic, vidím že budu muset zatelefonovat svému příteli, ministru vnitra Makovicovi a členovi nejvyššího soudu Břichatskému, co má vedle mě chalupu,“ vytahoval mobil Kulíšek a pistolníci vyděšeně koukali, jak se chystá telefonovat.
„Hele,dědku, vždyť se nic tak hrozného nestalo, zatím to nech být, my padáme a musíme od šéfa dostat nové instrukce, jak to, že tě šéf nezná, vždyť ten má zkorumpované celé ministerstvo vnitra a všechny krajské soudy,“ vyvalovali oči pistolníci a rychle se zvedali ze židlí.
„Tedy, pane Kulíšek, bravurně jste to na ně zahrál, samozřejmě se spolehněte, že dluh vašemu synovi uhradím ještě tento den,“ poplácal po zádech samolibě se usmívajícího Kulíška dlužný podnikatel.
Čáru přes rozpočet Kulíškům udělala další operace endoprotézy v další noze a Kulíšek byl upoután na lůžko a rozčiloval se nad nespravedlivým osudem, který ho potkal.
„Někteří lidé jsou celý život hajzlové a dožijí se vysokého věku bez problému a já zrovna musím být životem tak trestán a to jsem chodil do kostela, dělal jsem předsedu přátel katolíků a pravidelně jsem přispíval do kostelní kasičky a to zrovna teď, když se mně v převlečení za invalidu tak dařilo,“ lkal Kulíšek na nemocničním lůžku a kdyby mohl, tak by pána Boha přetáhl berlí a v žádném případě se nepovažoval za hajzla, na kterého také došlo.
„Ty jsi musel toho pána Boha něčím moc vytočit, ale zase to není tak hrozné, jsou lidé, kteří umřou v dětském věku a nebo mladí a co mají říkat potom oni, to víš, že je jím to v hrobě líto,“ utěšoval Kulíška jiný pacient na vedlejším lůžku.
„Takový Prdivín, to je hajzl od narození a mám takový dojem, že byl hajzlem už před porodem a pořádse celkem se zdravím drží a dělá se nepostradatelným, tak proč pán Bůh netrestá jeho?“ už téměř brečel Kulíšek a bylo vidět, jak je mu to líto, že se mu nepodařilo ještě Prdivína otrávit kyanidem.
„Však neboj, na každého jednou dojde, bohužel to někdy odnesou i dobráci?“ pronesl zamyšleně spolupacient.
„Tak krásně mně to vymáhání peněz šlo, syn mě několikrát ústně vyznamenal a dokonce mně věnoval 0,1% z peněz, které jsem zachránil na osobní útratu a teď jsem vyřízený, to takový Řepa s Modráskem v Kozojedech jsou zdraví, až hanba mluvit, to se jim to mluví o krásné době českého kapitalismu, já kdybych byl mladý a zdravý, tak bych dokázal rozkrást polovinu státního majetku, teď je ze mě lazar a neštěkne po mně ani pes!“ lkal Kulíšek a zdálo se, že spáchá sebevraždu vypitím vlastního moče z bažanta.
„Co ty víš, za půl roku budeš na invalidním vozíku jezdit jako Schumacher a když vjedeš do kanceláře dlužníků na pojízdném křesle, tak ti dají dlužné peníze na místě keš, ještě u toho můžeš předstírat další nemoci, jako impotenci a únik moče kvůli děravé prostatě a budeš jedním z nejlepších vymahačů dluhu v Evropské unii, já kdybych měl takové krásné vyhlídky, tak tady před postelí tančím kozáčka,“ dodával Kulíškovi sebedůvěru další pacient na nemocničním lůžku, kterému chyběly obě nohy.
„Jsem si všiml, že v dnešní době, pokud nepřijde do nemocnice na návštěvu za nemocným někdo nejbližší z rodiny, tak ze zaměstnání nechodí na návštěvu nikdo, prostě tě v práci vyždímají jak houbu a když chcípáš, tak jsi jim ukradený a ještě tě oberou na poplatcích o poslední peníze, dříve chodily soudružské návštěvy, závodní výbor ROH, spolupracovníci, pokud byl pracovník v KSČ, tak minimálně předseda závodního výboru, svaz žen, závodní výbor SČSP a někdy dokonce i komunističtí ředitelé, teď by to pro ně byla potupa, kdyby měli navštívit svého pracovníka v nemocnici, ostatní by se jim smáli, že na to svoje sociální cítění dojedou, že s lidmi se musí tvrdě a bez slitování a když někdo umře, tak koupit bývalému zaměstnanci věnec k rakvi by znamenalo vyobcování ze vazu podnikatelů za nemístnou lítost,“ pozastavil se nad zvlčilostí kapitalismu v Česku další pacient.
„No, tak teď kapitalisté mají na dalších pět let na hradě svého guru na furt, tak si budou vyskakovat a normální lidi budou škubat, jak slepice před uvařením, takový život je na dračku, jsem jenom zvědavý, za jak dlouho k ODS přeběhne celá ČSSD i s komunisty, pak už tady bude jenom vláda jedné strany, Chocholánek si bude hrát na Hitlera se Stalinem dohromady a my obyčejní lidí budeme pro ně jenom obyčejná čísla ve statistice jak v koncentračním táboře,“ znechuceně odhadl budoucnost v Česku první pacient.
„Buď rád, že jsme zavedli v zemi demokracii, za komunistů by jsi si nemohl svobodně vybrat léčebnu třeba ve Švýcarsku a nebo zájezd do lázní do NSR, tak jedině do Piešťan a nebo Dudinců na Slovensku, člověk nesměl proti režimu říci křivé slovo a kolik lidí komunisté povraždili, to ti je jedno,“ seřval prvního pacienta druhý pacient, „co na to říkáte pane Kulíšek ?“
Kulíšek, když zjistil, že v nemocničním pokoji jsou zástupci levice i pravice se rozhodl hrát svoji osvědčenou hru a aby si nepopudil jednoho kvůli druhému, přešel na stranu nestranného občana Česka,„já se o politiku moc nezajímám, ona pravda je asi na obou stranách, otázka je, co vyhovuje většině občanů, můj syn například volí pravidelně ODS, protože je nadšený z toho, že Klaun mu umožnil podnikat, já jsem spíše sociální typ a některé věci ze socialismu bych akceptoval, ono je sice pěkné, že bych se mohl léčit ve Švýcarském sanatoriu, což umožňuje demokracie, ale když řeknu A, tak musím říci i B a čili pak je podstatné, aby na to všichni měli, což nemají, je ale pravda, že když na to nemám, tak si můžu svobodně vybrat Piešťany a ti, co jsou schopni a nebo všeho schopni, si zase můžou vybrat léčebny ve Francouzských Alpách,“ diplomaticky manévroval se svým názorem Kulíšek, tentokrát ale pohořel, protože mu začali nadávat jak leví, tak praví.
„Člověk nemůže být nestranný, prostě musí být na jedné a nebo druhé straně, pouze z dialogu dvou táborů vzniká vyspělá společnost, pokud by jsme byli všichni nestranní, tak by jsme se měli všichni rádi a společnost by ustrnula na místě, kdepak, pouze třídní boj může společnost dovést k prosperitě a komunisti by se měli zakázat a do ústavy zamontovat vedoucí úlohu ODS ve společnosti a společnost by měla být rozdělena na kasty majitelů s.r.o a na lidi, kteří na ně pracují, protože jenom soukromé vlastnictví zaručuje, že vývoj jde nezadržitelně kupředu “ ohradil se druhý pacient.
„Běž se bodnout blbče, podle toho co tady žvaníš, vy kapitalisté jste ještě větší darebáci než komunisti a vaše touha po moci a majetku je až chorobná, radši drž hubu a buď rád, že můžeš velkou stranu vykonávat do plínek,“ zpražil ho čtvrtý pacient, který doposud mlčel a k situaci se nevyjadřoval, načež nastalo trapné ticho a bylo po politickém školení v nemocničním pokoji.
Zatím co Kulíšek na nemocničním lůžku proklínal pána Boha a všechny zdravé parchanty, tak Prdivín jezdil každý den ze závodu na ředitelství, obcházel všechny patra a jednotlivé úseky a na Ing. Mléčném nezůstala nit suchá.
„Včera zase z něho byl cítit alkohol a dokonce polední přestávku přetáhl o dvě minuty, jeho postoj k plnění úkolu je laxní a stále mě nepřesvědčil, že je vhodným kandidátem na místo vedoucího závodu po mém případném odchodu do důchodu,“ vykládal Prdivín na úseku projekce.
„Hele Prdivíne a kdyby tam byl někdo jiný, než Mléčný jako kádrová rezerva, třeba Chocholánek a nebo Hříbal z UV ODS, tak by jsi je taky tak pomlouval?“ zeptal se Ing. Lízal.
„Já si myslím, že dobrého praktika by si měla firma udržet co nejdéle, dokud mu slouží zdraví a důchodový věk není důvodem k jeho odchodu, když jsem o tom mluvil s ředitelem, tak mně dal za pravdu a rovněž představenstvo, jehož jsem předsedou se mnou souhlasilo a bylo na čase, aby se odchod do důchodu zvýšil na šedesát pět let, já bych dokonce navrhoval limit sedmdesát let, je možné, když to navrhnu panu Zločasovi, že to ODS jako vládní strana prosadí “ kasal se Prdivín.
„Víš o tom Prdivíne, že v Itálii se odchází do důchodu v padesáti osmi letech a když tam vláda chtěla zvýšit věkový limit na šedesát let, tak celá Itálie hrozila generální stávkou, to jenom Češi jsou takoví pitomci, že sklopí ocas před darebáky z vlády a nechají si líbit,jak s nimi ODS manipuluje a přitom se nedá říci, že by Itálie patřila mezi slabě rozvinuté státy světa, nezdá se ti, že tím jenom ODS se snaží zamaskovat díru po své loupeži století?“ posměšně se zeptal Ing. Lízal.
„V Itálii není tak rozvinuto tržní hospodářství a před Českou neviditelnou rukou trhu jsou velice pozadu,“ zcela suverénně odrazil útok Prdivín.
„A co na to říká svaz žen, jejich názor bych nepodceňoval,“ prohodil Ing. Makovička.
„Tak já ženy považuji téměř za rovnocenné pracovní partnery k mužům, ale přece jenom vrcholný orgán je představenstvo a jejich postoj je rozhodující, samozřejmě, že názor žen se na představenstvu může projednat, ale pochybuji, že by byl zavazující a může se brát jako podpůrný do budoucnosti,“ pronesl Prdivín způsobem, který rozhodně dával najevo, že ženy sice mohou pracovat , ale do organizace práce a řízení podniku nemají co kecat.
„Tak co, už jsi byl navštívit Kulíška v nemocnici, prý mu budou amputovat obě nohy až u ramen i s varlaty, ale to se ještě dá souložit, pokud mu neuřežou ještě ptáka a hlavně, že mu ponechají stávající mozek,“ zeptal se Prdivína Ing. Lízal.
„Ještě jsem neměl čas, pracovní povinnosti mně nedovolují ani hodinu osobního volna, ale určitě tam na pokoji není Kulíšek sám, však on se spřátelí s každým, s levičákem i s pravičákem, ale asi mu pošlu otevřený dopis a popřeji mu úspěšnou rekonvalescenci a hlavně ho potěším, že v jeho bývalé firmě ně něho spolupracovníci stále myslí,“ sliboval Prdivín.
„Kde jsi na to přišel, já po celou dobu, co odešel, jsem neslyšel, že by si na Kulíška někdo vzpomněl, naopak se nyní nahlas říká to, co si dříve lidé nechávali pro sebe a nic pěkného to není, to že byl Kulíšek hajzl dokonce nahlas říkají i vrátní, to se ti určitě zdálo, ty máš ale divoké sny?“ prohodil Ing. Makovička.
„Já na závodě při debatě s pracovníky na Kulíška občas zavedu řeč a všichni říkají, že takového vola bylo pro firmu škoda, nevím jak na ředitelství, protože vy od zeleného stolu vidíte věci vždy jinak , než my v terénu, ale i na schůzi představenstva jsem zavedl řeč na Kulíška a ostatní členové vždy na to reagují, že jsou na pořadu důležitější věci, ale nenadávají, tak jsem přesvědčen, že v duchu si na Kulíška tady v podniku vzpomene každý,“ triumfoval Prdivín.
„Tak v duchu určitě, to máš pravdu, ale nikdo ti neřekne pravdu, jak si každý v duchu na Kulíška vzpomene,“ uzavřel debatu Ing. Lízal a věnoval se kreslení, čímž dal Prdivínovi na vědomí, že by měl vypadnout a nerušit je v práci, Prdivín ještě chvíli nahazoval téma, které by chtěl rozebrat, zkoušel vyprovokovat projektanty k něčemu, v čem by je mohl vítězoslavně trumfnout a když se nedozvěděl, kolik pohlavních styků měl v noci Makovička a nikdo mu již nevěnoval pozornost a tak vyšel o patro výše na ekonomický úsek, kde všechny postavil do latě, že počítačový program ho zdržuje od práce a z Ing. Mléčného byl opět cítit alkohol a že nezvládl organizaci pracovních čet podle profesí na bloku 587 a že se tam pletli pod nohy navzájem omítkáři s podlaháři a že by se podnik měl vzdát kádrové rezervy Ing. Mléčného na funkci vedoucího závodu a že on je ještě celkem zdravý i když ho čekají v blízké budoucnosti tři operace, tak přesto jeho zkušenosti mohou být firmě užitečné i v průběhu nemoci a že je schopen ukočírovat chod závodu i z nemocnice a z domu, když bude na nemocenské, že je nesmírně hrdý na vládu, že se snaží odložit odchod do důchodu v šedesáti pěti letech.
Pracovníci ekonomického úseku se k osobě Ing. Mléčného nevyjadřovali, pouze servilní pracovnice Čuravá opět Prdivínovi mohutně přizvukovala, ale ostatní se na něho vrhli jak roj včel a že potřebují podklady pro vyhodnocení měsíce v ekonomickém programu, načež Prdivín opět triumfoval a všechny problémy svedl na Ing. Mléčného, že by se měl daleko pečlivěji věnovat sázení podkladů do počítače a nemontovat se do organizace výroby, taktně pomlčel o zásluze mistrů a Mléčného na tom, že závod vůbec funguje, tak jak má a že Mléčný už je na pokraji kolapsu, protože pracuje za sebe a v drtivé většině času i za Prdivína, který pak zdržuje pracovníky ředitelství od práce vykládáním o své nepostradatelnosti.
O patro výše naštěstí technici zpozorovali průchod Prdivína podnikovým ředitelstvím a opět celé patro zelo prázdnotou, i když Prdivín zkoušel i na záchodě, jestli některý technik nesedí na velké straně a tudíž by s ním mohl zapříst debatu o Mléčném skrze dveře kabinky, ze kterého je každý den cítit alkohol a že nedodržuje předepsané doby přestávek, ale i dveře kadibudek byly dokořán a všichni technici prchli ven z budovy, někteří si šli hodit šleha do plic a kouřili za hromadou písku a divili se, že vedení ještě Prdivínou nenaznačilo, že by měl pomalu předávat funkci a připravit se na předávací inventuru a odejít už konečně do důchodu a tak Prdivín po deseti minutovém pobíhání na technickém úseku a marném vyvolávání jmen všech techniků vyšel až na sám Olymp a vrazil do kanceláře ředitele.
„Ahoj řediteli, téměř každý den cítím z Mléčného alkohol, včera zase zapomněl poslat míchač s betonem na stavbu ředitelství firmy Záchody a umyvadla s.r.o. , majitel firmy mně volal, že je rád, že domíchávače s betonem nepřijely, protože musel poslat svoje lidi na jinou termínovou práci, ale přece když jsem mu to slíbil, tak Mléčný měl na tom trvat a ty domíchávače betonu tam poslat, já teď vypadám jako vůl, že neumím splnit, co jsem slíbil.
„A co dělal Mléčný?“ chtěl vědět ředitel.
„No hrál si na počítači, protože na ekonomickém úseku pořád otravují s podklady, už bůhví pokolikáté jsem je zdupal, že tužka a papír by byly rychlejší, nevím řediteli, jestli s tím Mléčným jako s kádrovou rezervou to byl správný tah, měl by jsi se více věnovat technikům, vždycky když přijdu na technický úsek, abych jim vytkl chyby, nikdo tam není, zítra posílám otevřený dopis Kulíškovi do nemocnice, kde ho budu pozdravovat od všech pracovníků podniku, nemáš proti tomu nic, že ano?“ vysvětloval Prdivín.
„Ale jo, klidně ho pozdravuj, popřej mu, ať si v nemocnici poleží co nejdéle a odpočine si, já když jdu na technický úsek kdykoliv, tak tam všichni technici jsou, tak že nemám důvod je podezírat, že se nevěnují práci, asi tady vždycky přijdeš v nevhodnou dobu“ reagoval ředitel.

Rasismus v praxi.

Pak se divíme, že majitelé luxusních vozů vytlačují takové provokatéry ze silnice.

Na snímku je můj projekt na stojany na kola.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *