Jeden den Ivana Denisoviče Hnojůvky

Číst diskuze na zvrhlých a řiťolezných portálech, jako jsou iDnes či americký Facebook je opravdu jen pro otrlé povahy, protože prodírat se hnusem názorů vymytých mozků působením dokonale propracované ideologie parlamentní demokracie po vzoru Goebbelse je to samé, jako ručně čistit septik s lidskými výkaly. Na jedné straně převlečení bolševici z řad ODS,TOP09, KDÚ, a zaniklých tlup ODA,US,VV kteří by za současný režim obětovali i veškerý svůj nakradený a natunelovaný majetek od r.1989 dosud a na druhé straně příznivci KSČM,ČSSD a ANO, kteří současný režim nemohou ani cítit a obě skupiny se nenávidí až za hrob a kdyby to bylo technicky možné, tak by se navzájem podřezali dlouhými noži, ale zatím nepřišel ten den. Já osobně mám jasno, každý režim  je zločinny, čili jak ten minulý, tak ten současný a je to jednoduché, protože oba režimy řídili a řídí ti samí darebaci a dnes už i jejich parchanti, příslušně svými chameleonskými fotry vychovaní a zblblí. Jinak svým způsobem jsou si oba režimy podobné jako vejce vejci, což dokumentuje můj článek o jednom dni Ivana Hnojůvky.

Výňatek z mé publikované knihy MIMIKRY MOCNÝCH

Jeden den Ivana Denisoviče Hnojůvky.

Jeden den Ivana Denisoviče Hnojůvky

Pokud by titulek někomu připomínal něco povědomého, tak vězte, že jsem jméno popisovaného hrdiny v mém článku použil z titulu knihy Solženicyna kromě posledního příjmení, ale to je tak všechno, text je autorsky můj a rovněž nemám v úmyslu porovnávat život mukla v Gulagu a život fitkivní osoby v českých -ISMECH. Můj hrdina se klidně mohl jmenovat třeba Bonifác Hnojomet nebo Khárl Švancenberk. Lidi na internetu se neustále přou, zda za komunistů bylo líp než po hadráku 1989 dosud. Nemíním tady pitvat socialismus (komunismus totiž neexistoval) a současný otrokářsko-feudální režim v Česku, vydávaný za kapitalismus, nesnáším ale ideologicky prolhané sračky, které se snaží propagovat jenom ten režim, který vládne, jak je tomu u převlečených bolševiků a komediantů dneška. Nečtu bulvár, ale pokud se do bulvárních sraček začtete, tak si buďte jistí, že 98% komediantů tam bude slintat o tom, jak byli za socialismu perzekuováni, buď oni, nebo jejich fotři a mamy, každý druhý komediant tvrdí, že byl angažovaný v protikomunistickém odboji a že s STB z nich nespolupracoval nikdo a že k podpisu Anticharty do ND byli nahnáni pod pohrůžkou zastřelení no a majitelé.s.r.o a nebo teď už jejich parchaanti, do jednoho bývali ředitelé národních podniků a karierističtí bolševici, zase tvrdí, ža za komunistů bylo všechno za hovno, čímž vlastně popírají sami sebe. Já tvrdím jedno, za každého režimu je něco pozitivního a něco negativního a jenom debilové a vychcaní bezpáteřní a bezcharakterní zmrdi to dobré, co minulý režim nabízel pošlapou, pozvracejí a pomluví a takoví by měli být po každé změně režimu jako první pověšení na pouličních lamapách, jedině tak může být ve společnosti jakž takž krásně.
r.1982 den D 
Ivan Denisovič Hnojůvka byl referentem jednoho národního podniku a vyznačoval se absolutní politickou impotencí, což za komunistů mělo za následek, že i kdyby vystudoval dvě vysoké školy, tak by do smrti zůstal referentem. Ivan byl ovšem celkem spokojený člověk, poctivě a bez absencí chodil do práce, nemusel se zůčastňovat každý týden schůzí podnikových komunistických buněk a jelikož jeho rodiče i on sám nevlastnil žádnou chatu, tak každý pátek jako jediný zůstával v práci až do skončení řádné pracovní doby a poté, když bylo krásně, tak odjel tramvají na koupaliště.
Jelikož byl svobodný, dálkově při práci studoval vysokou školu, na kterou byl doporučen díky tomu, že pocházel z dělnické rodiny a tudíž měl čistý kádrový rejstřík. Ivan byl ale i trochu recesista a mezi jméno a příjmení si tituloval Denisovič po svém starším bratrovi, který se jmenoval Denis a právě si odpykával 2 roky na tvrdo za to, že když šel ožralý z hospody, tak vykřikoval, že všichni komunisti patří do plynu a jeden bdělý domovník, tentokrát to nebyl odbojář a nepracoval v televizi, ho udal. Ivan byl ale několikrát upozorněn předsedou celozávodního výboru KSČ, že titulování Denisovič je zesměšňování sovětského kalendáře se sovětskými jmény a že se klidně může stát, že mu CZV KSČ zatrhne studium na vysoké škole.
20. října 1982:
Ivan Denisovič jako vždy praštil pěstí do budíku, který ho vytrhl ze spaní, vstal, provedl osobní hygienu, v poklidu se nasnídal a vypravil se jako každý jiný den do práce. Poctivě píchal 1 minutu před zahájením pracovní doby a po příchodu do kanceláře si uvařil kafíčko a poctivě hodinu studoval Rudé právo, ale jen sportovní rubriku a když se stalo, že čeští hokejisté porazili nenaviděné Rusy, tak si na oslavu dal do kafé velkou štamprli rumu, kterou měl mistrně ukrytou v registrační skříni. Poté vyřídil došlou korespondenci, na psacím stroji vydatloval několik vnitřních dopisů a přišla doba svačiny. Jako všichni ostatní se i Ivan oblékl a vyrazil do ulic a poslušně se postavil do fronty na banány, aniž by se hádal s důchodci jako jeho kolegyně z práce, že mají chodit nakupovat odpoledne, kdy už jsou lidé z práce doma a neopruzovat ve frontách a zdržovat pracující inteligenci, když mají hovno co na práci.
Při čekání ve frontě vyslechl, jak všichni frontaři jako jeden člověk nadávají na komunisty a na socialistické zřízení, že všude je hovno a že kdyby byl kapitalismus, tak by nežili v takovém srabu a nejvíce je sralo, že západoněmečtí soudruzi důchodci si jezdí v Mercedesech, zatím co v Česku i pracující se stěží zmůže na Trabanta. Když na něho po hodině a půl došla řada a Ivan si za tu dobu vyslechl spoustu vychloubačů, kteří na truc těm, kteří byli u Balatonu vykládali, jak byli na Francouzské Riviéře a dokonce si jako kompars zahráli ve filmu Četník ze Saint Tropéz a co všechno si za valuty dovezli a to díky svému členství v KSČ, zbyl na něho jeden trs již nahnilých banánů, ale Ivan byl spokojený, protože ten za ním už dostal hovno a dokonce ani nezáviděl těm, co byli v Saint Tropéz. S trsem banánů se vrátil zpět na pracoviště, kde dorazil jako první a za ním se v půl hodinových intervalech dostavovali další referenti a hlavně refefentky, které v tu dobu absolvovaly několik front na různé zboží a hodinu se mezi sebou všichni chlubili, kdo dokázal sehnat větší množství nedostatkového zboží, přičemž zvítězila referentka Julie, která sehnala celý balík vložek, tehdy ještě bez křidélek a dvě role hajzlpapíru. Tím čas uběhl tak rychle, že nastala doba oběda a opět všichni svorně vyrazili za sháněním dalších úzkoprofilových produktů, přičemž se všichni ještě do konce pracovní doby stihli naobědvat, Ivan byl toho dne nadmíru spokojený, protože se mu v přeplněné samoobsluze podařilo vytrhnout košík jednomu nedomrlému důchodci, kterému doporučil, aby chodil nakupovat časně ráno, když ostatní jsou ještě v práci. Dokonce se mu podařilo sehnat Pražskou šunku v konzervě, kubánské pomeranče a jako bonus vepřové játra. Po skončení pracovní doby Ivan poctivě píchal 1 minutu po skončení pracovní doby, ale byl trochu otrávený, protože zrovna ten den se musel po pracovní době zůčastnit školení pro nestraníky, kde se sice 2 hodiny mírně prospal, ale lektor, podnikový ředitel a budoucí majitel s.r.o. ho neustále budil s dotazy, co soudí o mezinárodním dělnickém hnutí.
Když k večeru přišel Ivan domů, něco povečeřel, chvíli sledoval televizi, kde se neustále mluvilo o spolupráci s SSSR na věčné časy a nikdy jinak, když usnul, tak se mu zdálo, jak ho ve frontě na toaletní papír ti za ním lynčují, protože jako poslední dostal poslední roli a na ty za ním zbylo zase hovno, a pak se mu zdálo, že sehnal panenskou svíčkovou a všichni sousedi čichají u něho za vchodovými dveřmi, najednou zazvonil budík……
r.2012 den D
V době sranda prče se Ivan rovněž nijak neprojevoval, veškeré manifestace ho nechaly chladnými a pouze jednou se nějakým nedopatřením připletl na náměstí, kde všichni hajlovali rukama s roztaženými prsty do V. Když ho ale nějaký uvědomělý soudruh přetáhl přes záda holí s Československou vlajkou, protože Ivan necinkal klíčema a netvářil se dost revolučně a neřval nejsme jako ONI, zařekl se, že mezi voly ho už nikdo nedostane a místo manifestací si raději zašel do kina na filmy nepřístupné mládeži. V té době měl už vystudovanou vysokou školu, ale ve své politické slepotě jaksi zaspal dobu a neangažoval se ani v Občanském foru, kde ho jako nestraníka zvali všichni fluktuanti z podniku a ani se neorientoval v nově vznikajících stranách, jenom se bavil tím, jak komunistický ředitel s komunistickými náměstky pobíhali vyplašeně sem a tam a dokonce se nabízeli, že lidem na píchací karty napíší navíc přesčasové hodiny. Jako jediný z podniku se nezůčastnil generální stávky a poctivě pracoval, za což sklidil od všech referentů vlnu nevole a dokonce mu kolega referent, který zrovna co by člen KSČ očekával povýšení na vedoucího kanceláře, polil dokumenty inkoustem.
„Ty vole, na náměstí se tvoří dějiny a ty děláš jak idiot, my potom vypadáme jako flákači!“ seřvali ho všichni, ale Ivan mávl rukou , že ho to nezajímá, jelikož svině existují v každém režimu.
A jak plynul čas, plynuly i změny , komunistický ředitel s komunistickými náměstky v té době již horlivými členy ODS zprivatizovali celý národní podnik, vytvořili s.r.o. a poté svolali všechny pracující a suše jim oznámili, že nastává doba kapitalismu a s nikým se nebudou srát. Bohužel jim buď podnikatelský záměr nevyšel a nebo vytunelovali všechno, co mělo nějakou cenu a Ivan se den ze dne stal nezaměstnaným.
20.října 2012.
O 30 let starší Ivan sice jako nezaměstnaný by mohl spát, kdyby ho nečekaly povinnosti a vztekle bouchl pěstí do budíku, vykonal osobní hygienu, ve spěchu zhltnul snídaní a vypravil se na pracovní úřad, na který byl pozvaný v 08:00hodin, ale Ivan věděl, že je lepší přijít o hodinu dříve, aby tam nezkysnul celé dopoledne. Naštěstí se na pracovním úřadě nepíchal příchod, ani odchod. Bohužel ten den jaksi přibylo nezaměstnaných, protože desítkám bývalých komunistických ředitelů a nyní majitelů s.r.o. se jaksi nezdařil podnikatelský záměr a nebo zprivatizovaný bývalý národní podnik rozkradli i s vrátnicí a kotelnou a Ivan s hrůzou zjistil, že je až osmdesátý a tudíž ho čekala fronta, která proti době ve frontě na banány za komunistů byla daleko delší. A tak při čekání, až na něho přijde řada, vyslechl rozhovory všech čekajících, jak unisono jako jeden člověk nadávají na zasrané kapitalisty a jejich nenažranost a že škoda, že už není socialismus, že by nebyli všichni v takovém srabu a že komunisti byli zlatí a dokonce někteří připustili, že byli i diamantoví a nejvíc je sralo, že západoněmečtí nezaměstnaní stále jezdí v Mercedesech, zatím co oni mají jenom kolo a několiki cigánů se chvástalo, že za sociální dávky byli na Maledivách, zatím co většina nadávala, že nemají ani na to, aby si dopřáli dovolenou na Lipně. Navíc, když už byl odbaven sedmdesátý devátý nezaměstnaný a Ivan se chystal, že přide na řadu, ještě ho předběhlo dalších třicet nezaměstnaných, kteří vrazili do čekárny a s omluvným úsměvem, že jenom na minutu něco vyřídí, přičemž se minuta u každého protáhla na půl hodiny, se konečně Ivan v době oběda dostal na řadu, u referentky pobyl deset minut, zjistil, že žádná práce není v dosahu a byl pozvaný za 14 dní zase na osmou hodinu. Hladový Ivan se vydal někde pozřít oběd a i když byl pozvaný na 12:00 na sociálku kvůli sociálním dávkám, řekl si, že se sociální referentky neposerou a zapadl do nejbližšího bufetu, kde při žvýkání párku za 65 korun, přičemž jako bonus dostal zadarmo kávu, vzpomínal na rok 1982 , kdy za dršťkovou polívku, pět rohlíků, svíčkovou a dvě piva zaplatil dvěma stravenkama v hodnotě 13,90 korun. Po obědě zamířil tedy na sociálku, kde bylo asi padesát dalších čekatelů, někteří byli dokonce pozvání na 10:00 a ještě tam tvrdli, když se čekárna trochu vyprázdnila, tak tam vtrhla asi devadesátičlenná skupina cikánů, kteří se nenamáhali ani zaklepat a ostatním čekajícím omluvit a vtrhli do referentské místnosti, kde nastal nebývalý rozruch, dokonce se tím rámusem vysypalo i jedno sklo ze dveří, po hodině celá banda vypochodovala a jako jeden cikán hrozili nad hlavou pěstmi neurčitým směrem a unisono vykřikovali, že všechny na sociálce podrežou ako prasce, konečně ve 14: 00 byl vyřízený i Ivan a ten den měl ještě další povinnost, zůčastnit se rekvalifikačního kursu, kde sice dvě hodiny podřimoval, ale neustále ho vyrušoval kapitalistický lektor, který se neustále ptal na tržní hospodářství a na délku neviditelné ruky trhu.
Po kursu Ivan navštívil Tesco, a další tři hodiny i bez fronty objížděl regály a vyhledával potraviny podle cenových cedulek, což se mu už několikrát vymstilo, protože doma zjistil, že si přinesl maso v konzervě pro psy, ale v Tescu tomu nevěnoval pozornost, jelikož se domníval, že se jedná o Chodský guláš a psí hlava na etiketě je upozornění, že se jedná o tradici Chodů, kteří jako strážci hranic chodili se psy, ale cena byla přijatelná a to bylo pro Ivana rozhodující.
Když k večeru Ivan dorazil domů, utahaný jak zvíře, něco povečeřel, pustil si na chvíli televizi, kde půl hodiny probíhaly reklamy na zdravou pitnou vodu z Novohradských hor, potom běželo deset minut přiblblého seriálu a tom, jak jedna rodina svojí pracovitostí zbohatla na tolik, že už do konce života nikdo z této rodiny nemusel pracovat, pak zase půl hodiny reklama na vložky s křidélky, pak byl dvouhodinový pořad o neštěstí v USA, kde se převrhl na poli traktor se dvěma rančery, kteří byli na fleku mrtví a jak čeští pracující ( to se ovšem Ivana netýkalo) pořádají národní sbírku pro americké pozůstalé a když Ivan usnul, zdálo se mu, že ho podřezávají cikání dlouhým nožem, protože je předběhl na sociálce, v Tescu sice nemusel nikomu vytrhávat košík, ale s hrůzou viděl, jak psí konzervy podražily o 200%, naštěstí druhý den budík nezazvonil…..
Jak je vidět, jednotlivé dny za každého – ISMU jsou si podobné, jako vejce vejci a denně takto prožívají osud miliony Ivanů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *